Na konci července se konalo mistrovství světa v plavání v Šanghaji. Sportovci se zde mohli bít o zlato i možnost startovat na olympijských hrách v Londýně, které se konají příští rok. Sportovní atmosféru narušil incident iránského plavce. Ten odmítl plavat ve stejné rozplavbě – vedle na dráze totiž měl plavat izraelský plavec. A arabský svět s tím židovským se nemusí. Uniká nám ale to, že tohle je sport, ne politikaření. Nebo je?
Íránský sportovec měl nastoupit na mistrovství světa na dráze na 100 metrů prsa v rámci rozplaveb. Muhammad Alirezají však odstoupil, jeho svaz to zdůvodnil jako nemoc. No nedá se nic dělat, i tohle se stává. Kdyby se ale něco podobného u stejného plavce nestalo již potřetí. První „nemoc“ vyřadila Muhammada v Pekingu v rámci olympiády před třemi lety. Tehdy měl soupeřit s izraelcem Tomem Beerim. O rok později na šampionátu v Římě se také odhlásil. A letos znovu. Tentokrát se měl utkat v rozplavbě s dalším izraelským plavcem.
Rozpor mezi státy je hlavně v tom, že arabský svět Izrael neuznávají a mají tak spolu neustále problémy. Nyní je přenáší do sportovního pole. Íránec se vzdal bez boje namísto toho, aby bojoval o šanci postoupit dále, porazit další soupeře. A hlavně – reprezentovat svůj rodný stát. Vždyť olympiáda je přece o tom, aby se v míru utkali sportovci mezi sebou a dokázali tak světu sportovního hodnoty. Není to tak dlouho, kdy sportovci z KLDR a Korejské republiky šli společně při zahajovacím ceremoniálu.
A podobné to je také na mistrovstvích světa, kde se můžou všichni utkat se zbytkem světa. A i když nevyhrají zlato nebo jiný cenný kov, tak hlavně měli možnost reprezentovat svou zemi, pod jejíž vlajkou plavou a závodí. Je asi si těžké představit, že by např. sportovec z Ruska nebo Británie odmítl nastoupit proti soupeři ze severního Kypru, protože ho svět neuznává. Sport je od toho, aby si to sportovci „rozdali“ na sportovním poli a vyhráli ve stylu fair play. Nebo že by nenastoupila německá soupeřka nenastoupila do olympijského finále proti Báře Špotákové, protože tím chce vyjádřit boj proti Benešovým dekretům. Dokážete si to představit? Já ne.
To, co předvádí íránský sportovec, bylo ukázkou nesportovního a nefér chování. Pokud by tohle dělal každý, nemuseli bychom mít žádné velké sportovní akce, protože by každý byl proti každému. Podobná věc ale není prvním skandálem íránských sportovců. Vedle plavání se podobný skandál stal i v judu. Íránský sportovec měl v zápase juda nastoupit na aténské olympiádě proti soupeři z židovského státu. Toto ale odmítl. Režim arabského světa plesal a sportovce chválil, svět nechápal.
Sport a politika jsou dvě různé oblasti. Ve sportu politiku najdeme, ale spíše mezi sportovními kluby. Teda na to jsme zvyklí spíše u nás a v okolních zemích. Ale některé státy do sportu zasahují i ze strany politiky. Je to sice nefér, ale mezinárodní sportovní federace pak udělují sankce pro dané sportovce. Nesmí se účastnit žádní sportovci. Ale i ti, kteří jsou zcela mimo danou oblast a nemůžou se tak zapojit do sportovního dění a ukázat světu, co v nich je.
Já sice nejsem nějaký velký sportovec, ale rád sleduju úspěchy našich sportovců. Na olympiádě, mistrovstvích světa nebo Evropy, paralympiádě, deaflympiádě, gay hrách. Prostě všech těch, kteří bojují na sportovním poli. Je krásné vidět slzy radosti, ale i ty slzy po pořážce, které mnohdy dokážou posílit vůli a touhu do dalšího boje. Aby se příště poražení snažili. Bohužel příběh z plavání je spíše mimo toto. Odstoupit třikrát kvůli soupeři z izraelského státu? Vždyť s tím musel počítat, ta šance utkat se s ním tam byla už i před rozplavbou. Vynaložil zbytečně svou energii, ale to je jen jeho věc. Ale vyhodil do koše úsilí svých fanoušků a dostane možná jen pochvalu od svého vedení. A kvůli tomuto chce jet na olympiády a další sportovní akce?
Podobní sportovci by měli zůstat doma a ne „otravovat“ diváky a své soupeře na mítingu. Nemůže rozuhodovat, jestli je soupeř jiné národnosti, jiného vyznání, gay, na vozíku nebo bez něj. Vždy je o co se bít. Tak hurá do toho.